Čechie, zapomenutá patronka českých zemí, a jak ji připomenout

Čechie je ženská postava, která symbolizuje české země a český národ. Není to světice ani historická osoba, ale alegorie, podobně jako Marianne ve Francii nebo Britannia v Británii. Největší slávu zažila v 19. století, kdy ji obrozenci používali jako obraz národní hrdosti, a dnes ji většina lidí míjí bez povšimnutí, i když stojí na nejrušnějších místech.

Kdo je Čechie a odkud se vzala

Personifikace zemí jako žen má v Evropě dlouhou tradici. Čeští obrozenci ji převzali ve chvíli, kdy potřebovali srozumitelný symbol pro národ, který neměl vlastní stát. Čechie se proto objevovala na obrazech, plakátech, v knižních ilustracích i na průčelích veřejných budov. Bývá zobrazená jako důstojná žena ve splývavém rouchu, často s korunou nebo věncem, se štítem s dvouocasým lvem či s lipovou ratolestí. Kolem ní se někdy seskupují postavy představující Moravu a Slezsko, případně řeky jako Vltava a Labe. Podle jednoho výkladu jsou tak vlastně tři, pro každou historickou zemi jedna, podle jiného je Čechie jen jedna a ostatní ji doprovázejí.

Jméno bylo na přelomu 19. a 20. století módní. Nesly ho hotely, spolky, sportovní kluby i firmy.

Kde ji potkáte, aniž byste o tom věděli

Nejznámější je sousoší na rampě před Národním muzeem v Praze, kde Čechie shlíží na Václavské náměstí, doprovázená alegoriemi zemí a řek. Většina lidí, kteří tudy projdou, si ho vyfotí jako kulisu a nijak ho nepojmenuje. Podobné ženské postavy najdete na starých radnicích, divadlech, pomnících padlým z první světové války a na řadě budov z doby kolem vzniku republiky. Stačí se na procházce po centru jakéhokoli většího města dívat nad výlohy.

Pozor na záměnu: patronem českých zemí je v církevní tradici svatý Václav, k dalším patronům patří třeba svatá Ludmila nebo svatý Jan Nepomucký. Čechie je symbol, ne světice.

Jak alegorii poznat podle symbolů

Ženských soch je na budovách spousta a ne každá je Čechie. Prozradí ji hlavně to, co drží nebo co má kolem sebe. Štít nebo prapor s dvouocasým lvem odkazuje na český znak. Lipové listy a ratolesti připomínají lípu, kterou obrozenci prohlásili za slovanský a národní strom. Koruna nebo věnec na hlavě ukazuje na svrchovanost země a meč na připravenost ji bránit. Když vedle ní stojí ženy s orlicemi na štítech, jsou to Morava a Slezsko. Postavy s džbány, z nichž teče voda, obvykle představují řeky. Jiné ženské sochy na stejných budovách zase znázorňují vědu, umění, zemědělství nebo průmysl a poznáte je podle knih, palet, snopů či kladiv.

Stačí pár minut a začnete je rozlišovat.

Proč se na ni zapomnělo

Po roce 1918 měl národ vlastní stát, vlajku a znak, takže alegorie přestala být tak potřebná. Později ji odsunuly jiné symboly a styly. Patos 19. století dnes působí zastarale.

Jak si tradici připomenout doma

Nemusíte pořizovat nic zvláštního. Pár nápadů, jak tradici přinést domů:

• Na státní svátek 28. září nebo 28. října se vydejte na procházku po místech, kde Čechie nebo podobné alegorie stojí, a vezměte s sebou děti.
• Vyhledejte v knihovně nebo v muzeu obrozenecké ilustrace a plakáty, sama postava na nich prozradí, co tehdejší lidé o svém národě chtěli říct.
• Dejte na poličku reprodukci starého pohledu nebo grafiky s národním motivem, vypadá dobře i v moderním interiéru.
• Při svátečním obědě vyprávějte, proč si naši předkové takové symboly vymýšleli.

Můj tip: S dětmi bych z procházky udělala hru na hledání. Kdo první najde na budově lva, ženskou postavu se štítem nebo lipové listy, vybírá zákusek. Symboly si pak zapamatují mnohem líp než z učebnice.

Co nám Čechie říká dnes

Hrdost na zemi nemusí znít hlasitě ani vypadat jako v 19. století. Stačí vědět, kdo vám stojí nad hlavou, když přecházíte náměstí, a proč tam lidé před sto lety postavili zrovna ženu se štítem. Alegorie vypráví o době, kdy si malý národ hledal místo v Evropě a potřeboval obraz, který by ho sjednotil. Znalost takových příběhů dělá z běžné procházky městem malou výpravu do historie. A když se na jaře zastavíte pod rampou muzea a místo selfie se podíváte vzhůru, uvidíte kus obrozenecké tradice, která přežila všechny změny režimů.

Zdroje

• Národní muzeum
• Národní památkový ústav